Historie

České (československé) vystěhovalectví do Argentiny

můžeme rozdělit do pěti časových období:

  1. 2. polovina 19. století – 1918 (počátky krajanských institucí)
  2. 1918–1939 (rozkvět československé kolonie)
  3. 1939–1948 (krajané pod vlivem válečných událostí)
  4. 1948–1990 (útlum krajanských aktivit)
  5. 1990 – dodnes (nový zájem o české kořeny v Argentině)

1. období: 2. polovina 19. století – 1918 (počátky krajanských institucí)

Z Rakouska-Uherska se v letech 1857–1910 vystěhovalo do Argentiny kolem 62 000 Rakušanů a Uhrů. Jelikož nemáme k dispozici statistiky zohledňující národnostní původ rakouských vystěhovalců, počet vystěhovalců z českých zemí lze určit jen odhadem. Na začátku 20. století čítala skupina českých vystěhovalců zhruba dva až tří tisíce. Krajanská centra, rozptýlena po celém území Argentiny (Dubovický 1989, 116–118), vznikala do první světové války spontánně.

První český spolek s názvem Slávie byl založen v Buenos Aires již v roce 1903. Spolek vybudoval klubovou knihovnu, předplácel si i český tisk a vydával první český krajanský časopis Slávii. Dále jsou známy i další tři české spolky, které ovšem měly, stejně jako Slávie, jen několikaletou životnost. Z hlediska českých institucionálních dějin v Argentině lze považovat za zásadní rok 1908, kdy byla založena Tělovýchovná jednota Sokol a Českoslovanský klub (od 1919 přejmenován na Československý klub), který vznikl sloučením starších spolků.

První světová válka přerušila styky s Evropou a omezila příliv dalších vystěhovalců. Dala také podnět k větší angažovanosti československých vystěhovalců. Vznikla například odbojová organizace České národní sdružení (dále ČNS), jež organizovala Čechy a seznamovala argentinskou veřejnost s myšlenkou samostatného Československa. Stala se první celo-argentinskou krajanskou instituci, jež hájila zájmy Čechů v Argentině. Stálá členská základna této organizace, jejíž pobočky bychom našli v několika argentinských provinciích, čítala 1 500 členů. První světová válka  zasáhla i Argentinu,  primárně evropský konflikt se projevil především  v oblasti pracovních vztahů . Podniky, jejichž vlastnictví bylo v rukou evropských mocností Dohody, nesměly zaměstnávat osoby pocházející ze zemí Centrálních mocností. Mnoho Čechů tak přišlo kvůli svému rakouskému občanství o práci.

V této době je třeba zmínit založení československé nejúspěšnější zemědělské kolonie v Jižní Americe. V roce 1913 se dva moravští rolníci Petr Šašvata a Jan Novotný spolu se svými rodinami usídlili v nově založeném městě s názvem Presidencia Roque Sáenz Peña v oblasti Gran Chaco. A zasloužili se nejenom o kolonizaci zdejšího území, ale také rozvoj pěstování a zpracování bavlny. Jejich úspěch v následujících dvou desetiletích přilákal  na 5000 osadníků z moravského a slovenského venkova, kteří zde zřídili přes 600 zemědělských usedlostí a významně tak přispěli ke kolonizaci této oblasti.

2. období: 1918–1939 (rozkvět československé kolonie)

Do Argentiny se v tomto období vystěhovalo podle odhadů Zastupitelského úřadu v Buenos Aires 25 000 Čechoslováků. Jednalo se hlavně o venkovské obyvatele z Jižní Moravy, Čech a Slovenska, kteří se uplatnili jako rolníci v zemědělských provinciích Gran Chaco, Misiones a Entre Ríos či jako dělníci v průmyslových zónách v Buenos Aires, Córdobě, Rosariu, Mendoze a v ropné oblasti Comodoro Rivadavia. Jako první odcházeli za prací mladí muži a až s několikaletým odstupem je pak následovaly jejich ženy a děti. Avšak zejména do zemědělských kolonií se stěhovaly i vícečlenné rodiny, které měly zásadní vliv na uchování českých tradic, jazyka a národní pospolitosti.

Druhé období je bohaté na vznik krajanských organizací. Například Suchanův kalendář Čechoslováků uvádí, že v roce 1927 bylo v Argentině devět československých spolků. V předvečer druhé světové války zde bylo registrováno již přes 50 krajanských institucí , a to včetně divadelních a pěveckých souborů, sokolských jednot a odpoledních českých škol.

V Buenos Aires patřily k nejvýznamnějším následující tři spolky: ČNS, Sokol a Československý klub, které organizovaly krajanské zábavy, sokolská vystoupení a divadelní představení. Konzervativní Československý klub tvořili především buenosaireští starousedlíci a movitější krajané, zatímco Sokol a ČNS byly lidovějšího rázu. Důležité spolky vznikaly také na průmyslovém jihu Buenos Aires, mj. na předměstí Avenalleda, Dock Sud, Villa Dominico, Berisso a Temperley.

V důsledku rozvoje dělnického hnutí v Argentině se od druhé poloviny dvacátých let začali organizovat i českoslovenští dělníci zaměstnaní především v textilním a mrazírenském průmyslu (tzv. frigoríficos). V souvislosti s hnutím vzniklo několik dělnických organizací, které vydávaly několik časopisů s kolísavou intenzitou, jako jsou Československý dělník, Dělnické listy, Nová Doba, Obrana a Svornost.

Ve třicátých letech vzniklo také několik krajanských spolků, které se profilovaly jako vzdělávací. Cílem těchto organizací bylo především zřídit vzdělávací instituce, které by se staraly o výuku českého jazyka a kultury. Snahy o výuku češtiny a české kultury se přitom datují již od počátku dvacátých let. Zvláště ve městech, kde byla koncentrace krajanů řidší než ve venkovských oblastech, byla obava z „odnárodnění“ dětí značná. V řadě spolků tak probíhala pod vedením dobrovolníků alespoň nedělní výuka.

Československé doplňovací školy začaly v Argentině fungovat od druhé poloviny třicátých let, kdy do Argentiny přijeli první učitelé vyslaní z Československa. Byly to volnočasové školy, zřízené většinou v rámci krajanského spolku, které byly určené českým dětem, jež dopoledne navštěvovaly argentinskou školu a odpoledne školu českou. Výuka se zaměřovala na osvojení českého jazyka, dějin a reálií;  byla dobrovolná a obvykle bezplatná.

Avšak vystudovaných učitelů byl nedostatek a spolky mnohdypostrádaly i vhodný prostor pro výuku. Z toho důvodu svépomocí budovaly spolkové budovy se školními třídami (mj. na předměstí Buenos Aires ve Villa Dominico, Villa Devoto; v Presidencia Roque Sáenz Peña v Gran Chacu). Obrat v rozvoji československého školství nastává s příchodem nového velvyslance dr. Kadeřábka, který v roce 1936 založil Československou Matici školskou v Argentině s cílem rozvinout československé školství v krajanské komunitě. V roce 1937 tak za vedení vyslaných učitelů zahájily pravidelnou výuku dvě doplňovací školy v Buenos Aires a jedna v Chaco.

V polovině 30. let v Argentině vznikl i první náboženský spolek s názvem Československý katolický spolek, který byl založen v předvečer mezinárodního Eucharistického kongresu v Buenos Aires (1934). Spolek měl jasný úkol – připravit důstojnou reprezentaci československých osadníků na kongresu, na který se chystala katolická delegace z Československa, s níž připlul i první misionář pro vystěhovalce. Byl to salesiánský kněz Jáchym Procházka, který se na mnoho let zhostil role československého kněze.

Krajanská periodika měla zásadní podíl na integraci československých přistěhovalců do argentinské společnosti.  Počátky kontinuálního českého tisku v Argentině se datují od roku 1923, kdy začal v Buenos Aires vycházet krajanský český list nazvaný Jihoamerický Čechoslovák (od roku 1925 Jihoameričan). V meziválečném období vycházelo v Argentině dvanáct česky psaných periodik a jeden slovenský list. K těm nejrozšířenějším a nejdéle vycházejícím patřily: Věstník Československý (1926–1935), Československý Dělník (1927–1935), Nová doba (1931–1960), Slovenský Ľud (1929–1938). V provincii Gran Chaco vycházel nejdéle list s názvem Venkov Čakenský (1934–50) a krátkodobě zde vycházel i časopis Obzor (1936) a dětský list nazvaný Našim dětem (1937). Některé české krajanské noviny zahrnovaly i slovensky a rusínsky psané články. Krátkodobě vycházelo i několik levicově orientovaných listů (viz výše) a katolický časopis Velehrad.

3. období: 1939–1948 (krajané pod vlivem válečných událostí)

Podle zpráv velvyslanectví žilo za války v Argentině až 50 000 Čechoslováků. Vedle dlouhodobě usazených vystěhovalců, kteří v Argentině zapustili kořeny, vychovávali novou generaci potomků a měli zajištěny dostatečné ekonomické podmínky ke zdárnému životu, do země přišla skupina asi 5 000 válečných utečenců a emigrantů. Nově příchozí se do struktury etablovaných spolků příliš neintegrovali ani se na základě svého původu a potřeb výrazně neorganizovali.

Čtyřicátá léta lze charakterizovat jako vrcholné období československé kolonie v Argentině, která plně rozvinula svou institucionální strukturu a na podporu zahraničního odboje a vlastních potřeb organizovala bezpočet kulturních i společenských aktivit. Zároveň však během tohoto dynamického období došlo k vyhrocení starých konfliktů a nové přibyly mj. se slovenskými separatisty, s bývalými československými diplomaty či mezi samotnými spolky ohledně dalšího politického směřování.

Československé spolky v Argentině se angažovaly v odboji. Počátek okupace Československa byl impulzem k vytvoření federace spolků Československé sjednocení. Významná byla osvětová a publikační činnost. Byl založen nový válečný osvětový čtrnáctideník Sjednocení (1939–1940), který podrobně informoval o válečné situaci v Evropě a o postojích československé exilové vlády. Po dvou ročnících se list transformoval do nového periodika s názvem Tábor (1941–1947). Jelikož komunikace s Evropou byla v průběhu válečných let obtížná, krajanská periodika byla důležitým zdrojem informací.

Během války fungovaly nadále i doplňovací školy, které se postupně rozrostly i do dalších krajanských center. Českoslovaneská matice školská v Argentině dotovala na počátku války i učitele, od roku 1943 pak dotace posílala exilová vláda v Londýně.

Československá exilová vláda měla zájem na tom, aby se zahraniční československé kolonie zapojily do odboje. Významnou roli v organizaci odboje a krajanské kolonie sehrál během války velvyslanec Kadeřábek, který, ač byl nucen vydat československé vyslanectví německému, zůstal v Argentině jako československý zástupce pro Uruguay.  Dále založil Československé komité při argentinském Červeném kříži, organizoval charitativní akce, odvody dobrovolníků do československé armády ve Velké Británii, vystavoval československé pasy a vydával trojjazyčný zpravodajský bulletin s židovskou přílohou o válečné situaci v Evropě. V Argentině se pak zasadil o uznání československé exilové vlády a obnovení diplomatických styků s Československem v závěru války, tj. v březnu 1945.

Poválečné období se odehrávalo ve znamení rekonstrukce válkou zničeného Československa, zejména odsun německého obyvatelstva přinesl zásadní demografické a pracovní problémy, neboť reemigrace československých občanů usazených v zahraničí byla považována za jednu z možností, jak opět osídlit pohraničí. Přestože se tato politika zaměřovala především na české komunity v evropských zemích, výzva k reemigraci byla celosvětová. Argentina přitom patřila k těm mimoevropským zemím, kde výzvu k reemigraci vyslyšelo nejvíce zájemců. Zastupitelský úřad v Buenos Aires, který měl tento projekt na starost a v letech 1946–1950, zaevidoval přes tisíc přihlášek a vypravil čtyři transporty s reemigranty do vlasti. Do Československa se vraceli většinou krajané, kteří se z různých důvodů nedokázali plně začlenit do argentinské společnosti a v návratu do vlasti spatřovali možnost větší sociální i ekonomické stability.

4. období: 1948–1990 (útlum krajanských aktivit)

Čtvrté období, časově ohraničené nástupem a pádem komunismu v Československu, přineslo restrikce krajanských aktivit a postupně vedlo k rozpadu československé kolonie, které zapříčinily nejenom politické změny v Československu, ale také následná reakce argentinské vlády.

Poúnorová emigrace z Československa do Argentiny byla početně nevýznamná. Jednalo se o několik stovek emigrantů, většinou příslušníků vzdělané vrstvy. Do této emigrační vlny můžeme počítat i několik zaměstnanců zastupitelského úřadu, vyslaných učitelů, zaměstnanců československých poboček včetně jejich rodin, kteří se od komunistického režimu distancovali a odmítli návrat do vlasti.

Důležitou roli sehrála i slovenská politická emigrace, která usilovala o separaci Slovenska, jež vytvořila v Argentině vlastní instituce a periodika. V období mezi roky 1949-1960 se Argentina stala centrem pro slovenský literární exil.

Koncem čtyřicátých let, s nástupem Perónovy vlády, skončilo také období, kdy Argentina nabízela prostředí vhodné pro rozvoj přistěhovaleckých institucí. Argentinská vláda zavedla totiž opatření pro začleňování přistěhovaleckých skupin do tamní společnosti. Navíc obavy z šíření komunismu ji vedl k tomu, že reagovala poměrně ostře proti levicovému živlu v zemi a své aktivity směřovala i na slovanské krajanské instituce. V roce 1949 tak argentinské úřady zavřeli několik československých spolků a jejich funkcionáři byli dokonce zatčeni a krátkodobě vězněni pro podezření, že udržují vazby s evropskými komunisty .

Politické restrikce znamenaly bohužel i zánik československých škol, neboť argentinské úřady donutily československý zastupitelský úřad odvolat všech dvanáct vyslaných učitelů, kteří v Argentině působili od roku 1947.

Výše uvedené událostí vytvořily trhlinu v krajanském životě. I když policejní restrikce neměly další negativní na fungování ostatních spolků, obavy před politickými restrikcemi citelně ovlivnily frekvenci a rozsah československých spolkových aktivit.  Postupně pak přestaly vycházet i česky a slovensky psaná periodika.

Krajanská veřejnost i spolky se vlivem poúnorových politických událostí v Československu názorově rozdělily. Zatímco část spolků se razantně postavila proti nastupujícímu bolševismu, druhá část udržovala kontakty s československým zastupitelským úřadem a tyto změny podporovala. Co se týče zahraniční politiky komunistického Československa, to přestalo mít zájem o krajanské komunity v zahraničí obecně, zvláště pak v zemích s panujícím opozičním režimem.

V padesátých letech se krajanské aktivity omezily na zábavné, ochotnické a tělovýchovné. I tyto však v průběhu dvou desetiletí povětšinou zanikly. Útlum krajanské činnosti souvisí s nástupem nové generace. Nová generace potomků Čechoslováků se totiž orientovala spíše na argentinskou společnost a v návaznosti na československé dědictví nespatřovala perspektivu, zvláště pak v souvislosti s politickými změnami, které proběhly v Argentině v padesátých letech 20. století. V této době začaly krajanské spolky trpět úbytkem členů a nedostatkem následovníků. Sokolské jednoty se sice udržely, ale jako ryze sportovní kluby bez závazků ke svým československým zakladatelům (například Sokol ve Villa Dominico či Sokol a klub Morava v Saénz Peña).

Největší ranou pro buenosaireskou krajanskou kolonii se stalo uzavření spolkové budovy Sokola a ČNS v ulici San Juan v roce 1971, kde se pravidelně pořádaly divadelní představení s krajanskými zábavami a sokolská cvičení ještě v průběhu šedesátých let. Pronajatá budova musela ustoupit stavbě rychlostní silnice a zbylé členstvo nenašlo sílu k reorganizaci spolku. Československý klub, stejně jako ČNS v Avellanedě a klub Sparta (transformovaný ČNS) ve Villa Dominico, formálně zrušeny nebyly. Avšak jejich činnost se omezovala na organizaci sportovních (kuželkových či volejbalových) turnajů.

V osmdesátých letech již krajanské aktivity neorganizoval žádný z československých spolků. Jejich budovy i s inventářem postupně chátraly a některé z nich byly převzaty úřady a využity k jiným účelům.

5. období: 1990 – dodnes (nový zájem o české kořeny v Argentině)

Po třech desetiletích, kdy činnost krajanských institucí stagnovala, přinesl přelom tisíciletí obrodu krajanské činnosti. Demokratizace v obou zemích, (v Československu od devadesátých let a v Argentině již od osmdesátých let 20. století), vedla k obnovení zájmu o české dědictví v zahraničí. Navíc vstup České republiky do Evropské unie v roce 2003 znamenal pro potomky  československých vystěhovalců naději, že budou moci získat český pas a s ním i nové pracovních možnosti či výhody spojené s cestováním po Evropě.

V současnosti žije v Argentině zhruba 100 000 potomků Čechů a Čechoslováků. Nejstarší generace krajanů je již v seniorském věku a většina dosud hovoří česky. Češtinu si tito krajané osvojili buď od rodičů či v českých školách. Doposud žije v provincii Chaco a v Buenos Aires zhruba 200 českých rodilých mluvčích.

K dnešnímu dni je v Argentině registrováno čtrnáct spolků, které se hlásí k českému či československému dědictví. Tyto spolky se snaží jednak navázat na činnost bývalých československých krajanských spolků, jednak hledají nové možnosti, jak se veřejně prezentovat v bohaté mozaice vystěhovaleckých skupin žijících v Argentině.  Členskou základnu těchto spolků tvoří přibližně 1 000 členů.

Za hlavní buenosaireský spolek lze považovat Český dům v Argentině, který byl založen v roce 2002.  V  prvních letech působení  vydával španělsky psané spolkové noviny Naše doba, zajišťoval rozhlasové vysílání pro krajany a organizoval vystoupení tanečního i pěveckého souboru či společenská setkání krajanů. V posledních letech se přitom zaměřuje především na organizaci krajanských setkání v nově zrekonstruovaném spolkovém domě, který se nachází na jihu Buenos Aires.

K největším spolkům v provincii Chaco patří Československý spolek v Presidencia Roque Sáenz Peña, který navázal na práci dřívějších československých krajanských spolků. Vlastní spolkovou budovu, jež byla nedávno opravena a v jedné její části bylo dokonce otevřeno i malé muzeum na památku československých vystěhovalců. Velký úspěch, zvláště mezi mladšími generacemi, zde slaví folklorní soubor Moravanka. Mezi další úspěšné spolky patří Český spolek v Misiones, České centrum v Santa Fe, jež sdružuje asi dvě desítky potomků Čechoslováků a spolek Československý domov v Rosariu, který organizuje krajanská setkání a má vlastní taneční soubor.

Velký zájem mezi krajany vyvolalo opětné zavedení výuky českého jazyka. Od roku 2004 vysílá česká vláda o Argentiny z České republiky dva učitele češtiny ročně. I když počáteční obrovský zájem o osvojení jazyka mezi potomky Čechoslováků postupně opadl, vyučují učitelé stále zhruba sto zájemců, a to na několika místech Argentiny.  V současnosti se český jazyk stal pro potomky krajanů především nositelem symbolických hodnot, který se používá v názvech spolků či prooznačení specifických kulturních reálií.

V Buenos Aires je dále registrován i malý počet mladých Čechů a Slováků, kteří se v posledním desetiletí vystěhovali do Argentiny z rodinných či pracovních důvodů.  Nicméně tito novodobí krajané mají většinou zcela odlišná očekávání ohledně svého etablování se v argentinské společnosti a v krajanských spolcích se většinou neangažují.

Hlavní milníky českého a slovenského vystěhovalectví do Argentiny
1903      první český spolek Slávie v Buenos Aires
1908      Sokol v Buenos Aires
1913      příchod moravských kolonizátorů do provincie Chaco (zjm. Presidencia Roque   Sáenz Peña)
1917      České národní sdružení v Jižní Americe, pobočky v 7 městech
1922      konzulát Československa v Buenos Aires

Autorka: Vendula V. Hingarová

Zdroj: “Periodizace českého (československého) vystěhovalectví v Argentině”, In: Argentina napříč obory: současné pohledy . Olomouc, Univerzita Palackého, 2014, pp. 157–186.

 18_DSCN9041